Výškové souboje nad Japonskem: Duel B-29 Superfortress vs. Ki-44 Šóki

Americký bombardér Boeing B-29 Superfortress nepochybně patří mezi nejslavnější letadla druhé světové války, na čemž má nemalý podíl i fakt, že dva tyto stroje shodily atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Stovky „devětadvacítek“ ovšem už předtím rozpoutaly ohnivé bouře nad mnoha jinými japonskými městy, čemuž císařské letectvo prakticky nemohlo zabránit. 

Oproti Německu, kde vznikla relativně účinná síť protivzdušné obrany, Japonci disponovali daleko menšími kapacitami. Mezi hlavní příčiny patřila konstrukční filozofie japonských stíhaček, ve které se tradičně preferovala maximální obratnost ve vzdušných soubojích, jenže pro efektivní boj s výškovými bombardéry byly třeba jiné parametry. Správnou cestu ukazoval například stíhací letoun Ki-44 Šóki, který však přišel příliš pozdě.

Složitý vznik slavného stroje

Plánovači amerického letectva se již od poloviny 30. let zabývali myšlenkami na bombardér, který by nad cíl pronikal ve velkých výškách, což nevyhnutelně vyžadovalo také jeden tehdy revoluční prvek, a sice přetlakový trup. Konkrétní specifikace čtyřmotorového stroje se začaly rodit v létě 1938, přičemž výsledný stroj měl mít maximální rychlost 400 mil za hodinu (640 km/h) a dolet 5 333 mil  (asi 8 540 km). Nejdříve se mluvilo o dopravě 2 000 liber (900 kg) pum, později však letectvo dramaticky upravilo své představy a začalo poptávat možnost nést dokonce desetkrát tolik, tedy devět tun bomb. Vedle toho se ve specifikacích objevila operační výška až 40 000 stop, tedy 12 000 metrů. 

Do soutěže se přihlásily firmy Boeing, Consolidated, Lockheed a Douglas, ale dvě poslední pak účast vzdaly a v létě 1940 byly přiděleny prostředky na stavbu a zkoušky prototypů letounů Boeing XB-29 a Consolidated XB-32. 

Málokdo pochyboval o tom, že se blíží válka, a letectvo tolik spěchalo, že se rozhodlo objednat 250 kusů B-29 již v květnu 1941, tedy dlouho před startem prototypu. Záhy po útoku na Pearl Harbor se objednávka zvýšila na 500 a na jaře 1942 na 1 644 kusů. Vzdušné síly dokonce pro jistotu objednaly i sériovou výrobu letadel B-32 Dominator pro případ, že by se programu B-29 nedařilo. 

V některých momentech se to jevilo jako celkem prozíravé, protože vývoj stroje značky Boeing se dlouho potýkal s vážnými problémy. Mnohé se týkaly motorů Wright R-3350, jež kvůli snaze o úsporu hmotnosti obsahovaly také součásti z extrémně hořlavé hořčíkové slitiny. 

První prototyp XB-29 se vznesl 21. září 1942, jenže 18. února 1943 byl ztracen druhý prototyp, a to právě kvůli požáru motoru. Krátce řečeno, typ B-29 Superfortress představoval potenciálně skvělou základní konstrukci, která  ale před svým zařazením do služby vyžadovala ohromné množství změn, než vznikl opravdu vyladěný stroj. Ostatně i proto se B-29 stal vůbec nejdražším zbrojním projektem v celé válce: daňové poplatníky přišel na asi tři miliardy dolarů (při dnešní cenové hladině okolo 51 miliard), a tudíž byl mnohem dražší než atomový projekt Manhattan.

Pokrokové řešení výzbroje

První sériové letouny B-29 se dostaly do služby v květnu 1944. Vedle svých obřích rozměrů a přetlakového trupu zaujaly také dalším velice progresivním řešením, a sice systémem obranné výzbroje. Stroj obdržel čtyři kulometné věžičky, jež se v zájmu aerodynamické čistoty musely zkonstruovat jako výsuvné, takže klasické ruční ovládání nepřipadalo v úvahu. Výsledkem tak byl ve své době supermoderní systém dálkového ovládání s elektromechanickými počítači, jež pomáhaly trojici střelců sledovat a zaměřovat rychlé cíle a „předávat“ si je. 

V každé z věžiček se nalézal pár 12,7mm kulometů, ale v horním předním střeleckém stanoviště se později objevil ještě druhý pár. Kromě toho nesl B-29 i ocasní palpost, které obsluhoval čtvrtý střelec a kde se kromě dvojice kulometů nacházel kanon ráže 20 mm. Oba typy zbraní však měly úplně odlišnou balistiku, a tudíž cíl se nedal účinně postřelovat kulomety i kanonem současně. 

Pozdější verze B-29A proto kanon nenesla a tyto zbraně se odstraňovaly také z již vyrobených strojů, takže pak ochranu zajišťoval tucet „půlpalcových“ kulometů. Kromě toho vznikla mimo jiné i verze B-29B, která nenesla věžičky a sloužila k operacím v malých výškách v noci nebo za špatného počasí. Zmínit můžeme též průzkumnou verzi F-13 (později RB-29) a pochopitelně 46 strojů Silverplate B-29, jak zněl krycí název modifikace pro dopravu atomových pum. 

Jak již bylo zmíněno, superfortress se stal vůbec prvním nukleárním bombardérem v dějinách. V této roli pokračoval i v prvních letech studené války, jako konvenční bombardér se zapojil též do konfliktu v Koreji a některé speciální verze zůstaly ve službě až do 60. let. 

Kromě USAAF provozovalo B-29 také britské letectvo, kde se tento typ nazýval Washington B.1. O dodání superfortressu velmi usiloval i Josif Stalin, na což Američané nikdy nekývli, avšak SSSR i přesto získal tři stroje, které na jeho území nouzově přistály a jejichž zkopírováním vznikl bombardér Tu-4. O kvalitě konstrukce B-29 hodně vypovídá fakt, že v čínském letectvu Tu-4 dosloužily až v roce 1988.

Změna konstrukční filozofie

Podobně jako v Německu se pro císařské armádní letectvo předpokládala téměř výhradně taktická role. Jeho bojové letouny měly získat vzdušnou převahu nad bojištěm a zajišťovat podporu pozemních sil. Strategické nálety se příliš nezamýšlely a stejně tak se moc nepočítalo s nutností střežit vzdušný prostor japonských ostrovů. Generálové totiž zkrátka kalkulovali s tím, že díky úspěšným válečným tažením se nikde v okolí Japonska nebude nalézat místo, ze kterého by nepřátelské bombardéry mohly císařství napadnout. 

Útok strojů B-25 Mitchell, které v dubnu 1942 odstartovaly z letadlové lodě a jež vedl plukovník Doolittle, znamenal v tomto smyslu šok. Nálet sice způsobil jen malé škody, ale císařovy generály konečně donutil začít se seriózně zabývat otázkou přepadových stíhaček, jež by měly chránit nebe nad domovskými ostrovy. To však vyžadovalo fundamentální změnu konstrukční filozofie, protože za klíčovou schopnost stíhačky se v Japonsku tradičně považovala obratnost ve vzdušném souboji, jíž se podřizovalo vše. Výsledkem byly lehké, avšak málo odolné stroje, jako námořní Micubiši A6M „Zero“ či armádní Nakadžima Ki-27 „Nate“. 

Právě firma Nakadžima ovšem už od poloviny 30. let pracovala nejen na náhradě posledně zmíněného stroje, jíž se stal typ Ki-43 Hajabusa alias „Oscar“, ale navíc na těžší variantě, která by mohla zastat roli přepadové stíhačky. Prototyp stroje, který dostal název Ki-44 a bojové jméno Šoki (jež odkazuje na démona z taoistické mytologie), poprvé vzlétl v srpnu 1940, zpočátku si však nevedl příliš dobře. Zaostával totiž v rychlosti i stoupavosti, tedy přesně v těch vlastnostech, jež byly pro přepadovou stíhačku hlavní. Teprve po řadě změn dosáhl prototyp bez výzbroje rychlosti přes 620 km/h a přišel pokyn zahájit sériovou výrobu. 

Stroje verze Ki-44-I poháněné motory Nakadžima Ha-41 ovšem opět způsobily spíše zklamání, protože už na rozdíl od prototypu nesly zbraně, což se odrazilo ve výrazně horších výkonech.

Ve znamení úprav

Ostatně také výzbroj zahrnující dva kulomety ráže 7,7 mm a dva ráže  12,7 mm se v době stále častějšího užívání kanonů jevila jako nevyhovující. Inženýři firmy Nakadžima se tedy pustili do rekonstrukce Ki-44 a výsledkem se stalo provedení Ki-44-II, které dostalo motor Ha-109 o podstatně vyšším výkonu. Rozměrnější agregát si vynutil i změny v přední část draku, ale tato námaha se vyplatila, protože výsledný stroj se z hlediska rychlosti a stoupavosti řadil mezi tehdy nejvýkonnější stíhačky na světě.

První sériová varianta Ki-44-II Ko (v západní literatuře známá i jako Ki-44-IIa) sice nesla stejnou výzbroj jako Ki-44-I, ale následně se objevily verze Ki-44-II Otsu a Ki-44-II Hei (čili Ki-44-IIb a Ki-44-IIc), jejichž arzenál tvořily čtyři kulomety kalibru 12,7 mm. Poslední uvedená varianta obdržela také moderní reflexní zaměřovač. 

Vedle toho se testovaly i jiné typy výzbroje, z nichž technicky nepochybně nejzajímavější byl kanon Ha-301 ráže 40 mm. Část letounů nesla v křídle dvojici těchto zvláštních zbraní na munici, jež neměla nábojnice a disponovala obrovskou ničivou silou, kvůli nízké úsťové  rychlosti se však s těmito kanony velmi obtížně mířilo. 

Sériová výroba stíhaček Ki-44-II se rozběhla na přelomu let 1942 a 1943 a začaly též práce na podobě Ki-44-III, která měla dostat ještě výkonnější agregát Nakadžima Ha-145 a pro niž se zamýšlela výzbroj zahrnující mimo jiné 37mm kanony. Tato verze ale nakonec nepřekročila fázi prototypu. 

Navzdory povědomí o amerických bombardérech byl navíc Ki-44 nadále pokládán spíše za vedlejší záležitost a priorita patřila lehčímu typu Ki-43, byť je velmi příznačné, že američtí odborníci hodnotili daleko výše právě Ki-44, kterému dali jméno „Tojo“. Příchod této výkonné přepadové stíhačky pokládali za vážnou hrozbu vůči B-29, ovšem naštěstí pro USAAF vznikl jen malý počet Ki-44, jejichž bojovou hodnotu ještě srážela nevyhovující výzbroj. Některé z těchto letounů pak bojovaly i v čínské občanské válce, neboť je provozovaly nacionalistické i komunistické síly.

---

Čtěte také:

Ve stopách legendy: Japonská stíhačka Micubiši A7M Reppú

Japonské námořní letectvo mělo ve druhé polovině války problém vyrovnat technologickou převahu Spojených států. Stíhačka A6M neboli Zero od roku 1943 pomalu ztrácela dech, a tak se firma Micubiši...